Březen 2007

Vlasy

29. března 2007 v 17:40 | Pety |  Hudba
Vlasy, to je skvělý (alespoň podle mě) americký muzikál z roku 1968. Poprvé byl uveden v divadelní podobě na Broadwayi. Zahájil řadu tzv. rockových muzikálů. Hudbu složil Galt MacDarnot, a texty písní James Rado a Gerome Ragni. Divadelní verze má spíš revuální formu a děj se moc neřeší, kdežto filmová podoba od českého režiséra Miloše Formana z roku 1979 má dobře promyšlený příběh. Obě verze ale řeší mnoho závažných témat, jako je například protiválečný protest.
Mno, a teď něco k ději(film):
Claude Bukowski přeplněný ideály přijíždí z Oklahomy do New Yorku, aby se přihlásil do války ve Vietnamu. To by se ale nesměl setkat s partou hipieků-Bergerem, Jeanie, Woofem a Hudem. Ti ho zatáhnou do jemu absolutně neznámého světa, plného drog a nezávislosti. Když se zamiluje do dcery místních zbohatlíků Sheily, parta se rozhodne mu pomoct. To se samozřejmě neobejde bez pár set průšvihů, ale to teď nebudu vykládat, nechci vás připravit o to nejlepší. Ale nakonec se to vyplatí a Sheila se s nimi spřátelí. Jenže...jednoho večera si vyrazí koupat se do rybníka. Když jsou ve vodě jenom Sheila a Claude, ostatní jim schovají oblečení. To samozřejmě Sheilu naštve a tak odjede. A Clauda to naštve ještě víc, protože to byl jeho poslední večer před nástupem do služby. Tak se pohádá s Bergrem a odjíždí do Nevady na výcvik.
Po nějakém čase přijde Sheile dopis od Clauda, a Berger naplánuje malý výlet přes půlku Ameriky. Chce udělat malý piknik na rozloučení. Nebude to ale tak jednoduché, i když se mu podaří dostat na základnu, Claude nesmí odejít, protože je pohotovost a každou hodinu je počítají. Berger se tedy rozhodne, že se s ním na to jedno odpoledne prostě prohodí.
A teď pozor, pokud se třeba na to chcete podívat nebo máte jiný důvod, proč nechcete vědět, jak to dopadne, tak nečtěte až do čáry.
Zatímco Clude v nedalekém lesíku blbne s kamarády, ohlásí na základně poplach, a vojáci se mají chystat k transportu do Vietnamu. Berger je samozřejmě vyděšený, ale sbalit si musí, a následuje soubor scén, které mě uvrhly do depky. Berger v zástupu jednobarevných vojáků nastupuje do letadla, Claude zoufale hledá jakéhokoli člověka na základně, stará parta bez Bergera stojí u tisícovek hrobů. A ke všem těmhle scénám hraje nádherná píseň za padlé vojáky "Let the sunshine in".
_________________________
Vlasy, to je můj nejoblíbenější muzikál, můžete v něm vidět všechno, od šílených snů po drogách až po vyrovnané řady Americké armády. A ktomu všemu vám hraje skvělá hudba.

Krátce

28. března 2007 v 11:03 | Pety |  Mrkvový salát
Slyšíš? Ne? Je přece ticho, říkáš si. Žádný zvuk. Nic. Asi budu blázen, že? Máš zacpané uši.

Uvnitř

27. března 2007 v 9:56 | Pety |  Mrkvový salát
Malá, šedomodrá, rodí se ve světě za horami zádumčivosti. Její síla ukrytá v slovech-neslovech vyzařuje světlem zamyšlení, jen tenký paprsek vzdálené bouře v hlasitém tichu osvětluje skryté. A otevírá cestu porozumění, aby po ní mohly kráčet tisíce dalších. Je vzácná.

Lidé z neznáma

16. března 2007 v 22:09 | Pety |  Setkání
Na tramvajové zastávce stojí osamoceně. Malá šedá osůbka. Hledí zarytě do země, jako by to byl ten nejkrásnější ze všech obrazů. Možná, že jich ani víc neviděl. Fouká vítr. Postava si přitáhne černý kabát blíž k tělu. Tramvaj přidrnčí a přeruší jeho zamyšlenost. Nastoupí. Dveře se zavřou. Jako past. Je ale větší než ta kterou má v sobě? Nebo se v něm pletu. Může být úplně jiný člověk než vypadá. Ale byl zvláštní.
Na tramvajové zastávce, v tramvaji, i jinde, se můžete setkat s hromadou zajímavých lidí. Pak už je nejspíš nikdy neuvidíte. Ztratí se z dohledu. Ale každé takové setkání je moc zvláštní. Přemýšlíte, kdo to je, proč tudy jede, a co všechno se mu v životě přihodilo. A tak chci založit tuhle rubriku, která sice asi zaujme jen psychologa, ale někteří lidé si zaslouží, abych tu o nich vyprávěla ;)

Na nitkách

16. března 2007 v 21:54 | Pety |  Mrkvový salát
Jako mít kolem krku oprátku. Jak obraz uvězněný v rámu. Jako divoké plameny v kamenném ohništi. Jako topit se ve studni, jejíž okraj je vysoko, vysoko nad hladinou. Jako tančit v předepsaném rytmu. Jako stroj v rukou ostatních. Jako loutka. Jako ovce. Jako předem napsaný příběh. Jako vděk za neúprosnost. Jako touha rozlétnout se. Jako touha žít. Zmizet v nekonečnu.