Říjen 2007

Papírek

4. října 2007 v 18:06 | Pety |  Mrkvový salát
Rychlými kroky procházela hlavní ulicí. Pod jejíma nohama v zářivě červených střevících se míhaly temně šedé dlaždice lesklé přešlým deštěm. Soustředěně hleděla do hnědých desek. Její rty neslyšně šeptaly věty, které měla znát nazpaměť. Nevnímala nic kolem sebe, jen pár černých písmen na bílém papíře, a celý její svět se změnil v poučky a definice. Koutkem oka spatřila něco zvláštního. Zastavila. Byl to dům. Úplně obyčejný dům. Dvě patra s vybledle hnědou stěnou, vymlácenými okny a střechou...dávno ztratila barvu. Svěsila ruce podél těla a zaraženě hleděla do průčelí malé vilky. Nezná ho odněkud? Nešla tudy už někdy? Když byla malá...nebo třeba ve snu...Prohrábla si pramínek černých vlasů. Co kdyby tam šla? Rozhlédla se. Udělala krok. Co to dělá? Proč by měla chodit do nějakého neznámého domu...? Další krok. Ano? Ne? Jde.
Prošla bezdveřným vchodem do malé tmavé místnůstky. Nikde nic, jen čtyři zakouřené stěny a dveře odnikud nikam. Toulavá myšlenka ji ponoukala k cestě dál. Druhé dveře. Další místnost. Ponurá, bez oken...jen jedno droboučké světýlko v úplném rohu pokoje. Malý papírek odráží slabé paprsky světla ze vchodových dveří. Zvedne ho. A na něm, malé, droboučké, propiskou nakreslené srdce. Kdo ho asi namaloval? Čí bylo? A komu ho chtěl dát? Dívka sevře v ruce malý lístek papíru.
"U mě budeš v bezpečí." zašeptá a odejde.
ooo
Malé děvčátko kreslí srdíčko na papír. Už tu nezbyl žádný nábytek. Za chvíli nasedne do auta a odjede na druhý konec tohoto města. Třeba ho jednou někdo najde. A určitě se mu bude líbit, takové pěkné srdce. Holčička si prohrábne pramínek černých vlasů.

Kadeřníkovo mikádo

1. října 2007 v 14:45 | Pety |  Setkání
Všimli jste si, jak dlouho jsem do téhle rubriky nic nenapsala? Tak tady je mé setkání, i když je častější než jednou za život:
Sedí čelem k ulici na schodech kadeřnictví...asi má volno, na tom místě pracuje. Kouří cigaretu a uvolněně kouká na projíždějící tramvaje. Vlasy obarvené na černo mu splývají podél vyzáblého, ale přívětivého obličeje. Když kolem něj někdo projde, letmo po něm mrkne a posune se v sedu. Jindy. Stojí před vchodem a v ruce drží dvě tyčky. Mikádo se tomu říká, nemýlím-li se. Chvilku si s tím hraje a když udělá chybu a třetí tyč spadne na zem výraz ve tváři se změní zklamáním. A už se ohýbá vysoká postava a zvedá svůj nástroj ze země. Začne znovu. Svět se nezboří.
Neznám ho. Vždycky ho potkám, když jdu za vzděláním. Ale...tu ulici už si bez něj neumím představit...