Únor 2008

Černobílo...

23. února 2008 v 10:51
Bylo tak krásně a zárověň tak krutě šedo-černo... a ona šla. Neví, možná do někoho vrazila, ale nějak ty lidi nevnímala. Pršelo? Už si to nepamatuje. Ale měla deštník... ano, určitě měla deštník... míjela dveře, domy, pouliční lampy... a pak se zastavila. Něco zaslechla. Byl to pláč...? Ne, nebyl, co to jen mohlo...? Váhavě vkročila do tmavé uličky. Konečně klid... Rozhlédla se. A pak ji uviděla-malou bílou kočku. Proč tu leží a jen zoufale mňouká...? Aha, uvízla mezi odpadky a povaleným sudem... Počkej, pomůžu ti... Pomůžu... vyprostí ji. Jsou dvě. Černá a bílá. V šedé. A teď už prší určitě... A vadí to...? Mají přece deštník...
Zoufalí si mají pomáhat...

Už jenom líp...

21. února 2008 v 20:41 | Pety |  Skryté pohledy mého nepříčetného já...
Dneska. Připíchla jsem střep úcty a vděčnosti vykreslený trikolorou, zašlapaný v blátě, zpět na památník padlému, co znal sotva svět a hned ho opouštěl... A vzduchem se nes takovej divnej pískot, možná že mě pozoroval netopýr, když jsem si četla pár slov vytesanejch do kamene... A nebe? To bylo už zase šedý a pořád ještě nad náma...
Ale ne tak před pár dny... to sestoupily mraky na zem a z popelavý mlhy se snažily stromy dostat alespoň pár větví... trčely černý, jaký bejvaj vždycky v zimě, a hledaly trochu světla... bylo ho tehdy málo...
Věříte mi to, co píšu...? Hledám slova, abych přesně vystihla dnešek, ale ne tu realitu, to, co je mezi řádky, ukrytý v pravdě, kterou vidět chceme, i když to uvnitř je ta skutečná a ryzí... asi se mi to nedaří, a nevim, jestli mám na to právo, protože já neznám všechnu pravdu...
snad jen ta snaha by tu byla...
zastavit se, zamyslet, podívat se na cokoliv... na listí, na domy, na co chcete, jenom se kouknout... protože hvězdy se na nás taky dívaj a to jsme proti nim nicotný... nebo ne...?
Všechno se točí a čas taky, protože se vrací tam, kde byl už dávno a odkud dávno odešel...
a já už vím, že i modrý oči můžou lhát a že nejsou všechny víly hodný... ale mně to může bejt jedno, protože já nejsem princezna...a popravdě ani nechci...
Promiňte mi to, ty slova jsou tak pochmurný, ale já vůbec nemám špatnou náladu, jenom tak píšu a vypadá to hůř, než když chci slzy změnit v písmena...ne, to asi ne, prostě jenom posílám vzkaz tisíci lidem, ať už ze Srlesie, nebo Silasionu... Už nemám strach, že mi ujede vlak, protože vím, že pojede další a třeba lepší a že na křídlech se stejně lítá mnohem, mnohem líp...
Už jenom líp...

"l" "l" "l" "l" "l" "l" "l"

5. února 2008 v 20:28 | Pety |  Mrkvový salát
Jsem vlastně dávno zamrzlá v ledu...
a srdce mi pomalu přestává bít
ne, neumírám, to já nedovedu
jen rozhodla jsem se, že budu mít klid
prostě jen usnu...
a v nekonečném tichu
se ztratím jak pírko v temné bouři času
propastí do snu
já spadnu bez ostychu
co po mně chcete...?
mám svou vlastní trasu...

Můžu...?

5. února 2008 v 20:18 | Pety |  Skryté pohledy mého nepříčetného já...
Jsem divná... ne, že by mi to vadilo, ale jsem... ale slovo divná zní tak...ehm... divně... tak zůstanem u "zvláštní"... mám strach... trochu... občas mě napadá... mohla bych sem napsat pár textů, co jsem chtěla do písniček pro mě a pro Lenny... ale... vždycky je nějaký pitomý ale... vypsala jsem si do nich duši a ona je ještě malá, nezkušená, můžu ji vystavit na odiv celému světu...? (teda spíš těm lidem, co sem chodí, u těch by mi to tak nevadilo, ale kdyby sem přišel někdo cizí... i tady jsem všude já a všechno je psané pro někoho... a kdyby lidé rozuměli mým metaforám, možná by mě znali líp než já sama... tak můžu sem ty texty dát...? můžu sem, do modré mlhy uvázat svou duši, aby se na ní mohli všichni dívat...? ano, je jenom moje... ale to je hrozná zodpovědnost... to je dilema....