Březen 2008

Vzpomínky na čajovnu...

28. března 2008 v 20:43 | Pety |  Skryté pohledy mého nepříčetného já...
Toto se stalo kdysi dávno předávno a proto jsem to taky kdysi dávno předávno psala... Takže je to starší a neaktuální, nicméně když jsem to našla v dokumentech, řekla jsem si, že bych to mohla přece jenom zveřejnit. Kdysi dávno...
Když tohle píšu vůbec nevim, jestli si to přečtete, protože mi jak známo nefunguje počítač, ale tak aspoň zkoušim štěstí...ale o tom tenhle článek bejt nemá.
Má být o jednom neobyčejném odpoledni stráveném s Katalyn. Chtěly jsme jen tak chodit po městě, ale po chvíli jsme souhlasně usoudily, že můžeme jít jedině do čajovny. A tak jsme šly. Přivítala nás voňavě intelektuální atmosféra dlouhých rozhovorů, kde se čas měřil na doušky. A čaj... tolik druhů jsem pohromadě nikdy neviděla. Už názvy nás okouzlily, Vodní víla, Královské jablko... ale já si vybrala čaj s názvem Vzpomínky na Afriku. Byl cítit po kávě i kakau a zvláštní chuť mu dodávaly i květy slunečnic. Ta chuť se zkrátka nedá popsat. Seděly jsme malinkého stolečku na polštářcích. Sice proto, že stoly už byly obsazeny, ale myslím, že to tak bylo mnohem lepší. Klidným vzduchem ke mně dolétala vůně Katalynina jasmínu. Čajovna na nás dýchla svůj filosofický dech a tak jsme od obyčejného holčičího povídání brzy přešly k literatuře. Konkrétně ke dvěma knihám: já povídala o knize J. M. Simmela "A s klauny přišly slzy" (mimochodem, doporučuji) a Katalyn o knize G. Orwela "1984" (mimochodem, Katalyn mi ji doporučila). A pak jsme šly domů. Nejsme si jistá, jestli nám do toho čaje něco nepřidali, protože jsem pak byla tak nějak... no... dalo by se říct mátožná, rozespalá, nebo tak. Nicméně, když jsem to říkala jednomu kamarádovi, tak mi odpověděl, že jestli jsme neměly vodnici, tak to byla ztráta času...no...taky názor, ale mně to tak nepřipadalo:)

Jsem zlá...

28. března 2008 v 20:39 | Pety |  Skryté pohledy mého nepříčetného já...
Nechápu, umírám, každý den, znova a znova a pak se znovu narodím, ztrácím nit a zas ji nacházím, usínám, probouzím se, miluju, nenávidím... ale ne nějak pravidelně, chvíli tak, chvíli tak, záleží na tom, jak se zachovají ostatní a jak to já přijmu... Asi trpím Shakespearovským komplexem, protože mám vždy tendenci své drahé a milované inkoustové děti usmrtit... Jedna povídka bude dokonce končit... hele nechte se překvapit, jo..? I když já ji sem asi dávat ńebudu, protože je trochu delší a nechtělo by se mi jí přepisovat... Jsem to ale zlá, co? Asi jo, ale někdy je to fajn být ta zlá, cholerická, která se nezdráhá vás něčím přetáhnout... A třeba Purple a Leanna... to je taky konec s tragickou smrtí, a nejhorší je, jak je ta smrt strašně hloupě, ba přímo pitomě zbytečná... Jo, jsem zlá, jsem krkavčí matka... a sama chci mít jenom Happy Endy... Když jsem byla malá, psala jsem něco jako fantasy. Nestálo to za nic, bylo to očividně inspirované Pánem Prstenů, ale končilo to šťastně. I když teď taky většinou nechávám malá zadní vrátka, jiskřičku, co tam pořád někde je, světýlko na konci dlouhýho tunelu. Možná až na tu, co jsem nechtěla psát konec. To bude konec. Doslova. Sem tam se k fantastickým pohádkám vrátím, a není to taková hrůza, jakou se smíchem čtu ve starobylých sešitech. Nekončí zas tak úžasně šťastně jako dřív, spíš logicky. Prostě všichni ví, na čem jsou, bylo to krásný, ale bylo toho dost, a kdybychom se víckrát neviděli...možná, že přijde jiný host...

Nic...

20. března 2008 v 19:06 | Pety |  Mrkvový salát
Jsem...?
Člověk..? Motýl..? Blázen..? Mrak...? Vzduch...?
Budu...?
Létat..? Psát..? Milovat..? Nenávidět..?
Mám právo...?
Žít..? Objevovat..? Soudit..?
Proč...?
Hledám...? Nenacházím..?
Můžu..?
Zapomenout..?
Asi to zní moc divně a těžko se to chápe, pár bezodpovědních otázek, co volám po nocích do tmy a čekám, že mi můry u zhasnuté lampy odpoví.... a ony..?
Mlčí. A přesto je mám ráda...

O hloubce.........

20. března 2008 v 19:01 | Pety |  Mrkvový salát
To, co má hloubku, považujueme za tmavé, ponuré a nepřehledné, pravdou ale je, že v ní nejsme schopni vnímat světlo...

Nebo ne..?

18. března 2008 v 20:57 | Pety |  Mrkvový salát
Počkej, kam letíš..? Máš strach..? Vždyť se nemusíš bát...
nebo ano?
Padám do pavučin a ptám se tě, jsi skutečně anděl..? Nebo jsi křídla jen někomu ukradl..? Ne, nemůžeš být, jsi člověk, stejně jako já...
nebo ne?
Nemysli, snům neuletíš a musíš jen doufat, že ulétnou ony tobě, aby to nebyla tvá vina... ptám se tě na cestu...neřekneš mi ji..? jsi jen střep neexistujícího světa, nejsi, jsi vzduch, iluze, představa, sen...
nebo ne?
Věř mi, proboha, věř mi, neodcházej, zastav... máš křídla, a máš dokonce i svatozář, ale tak nějak...nakřivo... naruby... může být kruh vzhůru nohama...? odpověď není, kruh nemá začátek a nemá ani konec...
nebo ano...?
A padám hloubš a hloubš a volám o pomoc a ta stále nepřichází... zastavuješ, otáčíš se a natahuješ ke mně ruku... za chvíli už pevně sevřeš tu mou...
nebo ne...?

Dialog o bláznech

18. března 2008 v 20:22 | Pety |  Dialogy
Oj, stydim se, tahle rubrika už dlouho nebyla použitá... tento, pravda, dlouhý dialog jsem zase napsala o dějepisu (asi má na mě blahodárný vliv, i když mi to tak většinou nepřipadá...), postavy jsou blíže neurčeny, ale jen pro pořádek se pravidelně střídají pouze dvě (to je mi ale překvapení u dialogu...). Pozn.: slovem blázen zde není myšlen nikdo s duševní poruchou, o něm bych takhle nepsala...
"Podle čeho poznáš blázna?"
"No... blázen se asi nechová normálně..."
"Aha...a jak se člověk chová normálně?"
Jak? No... prostě normálně...!"
"Aha... ale co to znamená?"
"No... nedělá hlouposti..."
"A jak se pozná, co je hloupéí a co ne?"
"To už tak všichni ví..."
"A od koho? Kdo jim to poradil?"
"To už se neví...bylo to moc dávno..."
"Ale byl to člověk, ne?"
"Ano, nejspíš ano...ale asi jich bylo víc..."
"A proč to řekli zrovna takhle a ne nějak jinak?"
"Asi proto, že takhle je to správné"
"Jenže to přece rozhodli oni, co je správné... co je správné a normální..."
"No jo, to máš pravdu..."
"A jak tedy věděli, co je správné?"
"Asi si to mysleli..."
"A co když si to mysleli špatně?"
"Nevím, to už nezjistíme, ne?"
"Hm... takže, když někdo skáče s vyplazeným jazykem, je to blázen?"
"Asi ne úplně, ale normální to není..."
"A je normální to, co je správné?"
"Asi tak."
"Takže skákat s vyplazeným jazykem není normální a tedy ani správné."
"Hm... možná..."
"A proč?"
"Protože si ten někdo překousne jazyk."
"A co když mu to nevadí?"
"Cože?"
"Je to přece jeho volba, nikomu neubližuje..."
"To máš asi pravdu..."
"Podle mě je správné to, co neublíží nikomu, kdo si to sám nezvolí."
"Jo, tak to asi bude..."
"Takže blázen je ten, kdo ubližuje?"
"No...teď to vypadá, že asi ano, ale nikdy mě to nenapadlo..."
"Řekněme, že každý se má chovat podle svého uvážení a je jen a pouze na nás, co nám připadá normální, a co ne, co považujeme za správné nebo špatné..."

Asi jsem byla dost naštvaná, když jsem, to psala...

7. března 2008 v 15:07 | Pety |  Mrkvový salát
Spadaly lístky do černé řeky
a na nich nápis psaný vzteky
srdcím z kamene...
Zakažte křídla, zakažte cit,
všechno, co nemůže posloužit,
nechť skončí spálené.
Nemějte soucit, lítost je hřích!
Zabijte lásku, zaduste smích,
když hodí se nám strach.
A přesto věřím, ach bože, já doufám,
možná jsem blázen, možná si troufám,
že láska není vrah...