Říjen 2008

Delirium.... nebo tak něco...

31. října 2008 v 21:21 | Já |  Skryté pohledy mého nepříčetného já...
Mizí jak obláček páry to poslední z řady bez konce a stejně se to nezapomene zeptat na cestu do Vzpomínky na neuskutečněný, tam i zpátky je paměť tak slepá... a já si pořád nevzpomínám, co se stane... a pak jenom... vykřiknu do tmy a... skleněnky se tříštěj o zem jak v nepovedenym deliriu... a celej svět je tak... budoucí.. a minulej... a ztracenej... a živej...a mrtvej... jak kyvadlo bez kontroly, bez vlády, bez myšlenek... bez víry v minulost. Bez viny přítomnosti. Bez vzpomínek na budoucnost. A všechno, co je skutečné už není nic víc než obláček páry od úst do podzimního šeroslepa pouličních lamp v dešti...

Let

22. října 2008 v 19:32 | konečně taky já... |  Mrkvový salát
Dneska... dneska jsem konečně letěla a tak... tak trochu nebezpečně, ale silně a s větrem o závod... a mám křídla, pokaždý, když chci, když věřim, že vážně poletim...
Dneska jsem konečně letěla...
A vítr je kamarád
A světla jsou motýli
A já jsem jenom mrak...

Zase něco cizího... jo, taková jsem já, nehodná dcera klaviatury...

22. října 2008 v 15:17 | Já ne, zase:D |  Zaslechnuto, zahlédnuto, okouzleno...
Asi jste si všimli, že poslední dobou dost kašlu na svou vlastní múzu... abych to vynhradila vašim zběsilým, bloudícím duším, sem tam přidám cizí tvorbu:) to jenom abyste mě neukamenovali ("a marně prosil - kamenuj... a prosil, ale neuprosil.." záchvat Skácela... taky to sem přepíšu:)) takže zde je zčerstva objevená báseň jistého mladého pána, jež na bandzone vystupuje pod přezdívkou MC Silk. Je to hodně jiný, než to, na co jste zvyklí, ale musim vám rozšiřovat obzory... někdy se v tom ztrácim, jako v těžký vůni čajovýho listí, možná, že trochu do červena, když už je podzim:) (to byla narážka na téma) řikám si skoro, jestli panu básníkovi taky něco nepřidali do čaje, jako nám s Katalyn:D v některejch místech mi to nepatrně připomíná psychedelii alá Syd Barret... ale 2. a 3. sloka... takový to ticho, co promlouvá...:)

Vánek probouzí červeň listí,
co spadává pomalu na cestičku,
pak kaštany s příchutí hnilobnou,
spojenou s nesnází tvou cestu klestí.

Rozezníváš dechem, který vidíš,
skladbu dámy meluzíny, operní tóny.
Někdy je ti krásně,podíváš se na nebe,
je šedé ztrácí se v hněď, omdlíš.

Extáze spojená s depresivní náladou,
jen v pavučinkách babího léta se dá zažít.
Sedni si v domečku z karet ke kamínkům,
můžeš jen tam,romanticky,zahřát se snažit.

Krásný je pocit, když vlají ti vlasy,
kapky ti stékají po studené tváři.
zapadá Slunce, vzpomínáš na léto,
nechceš ten žár a světlo už zachází.

Je to tak podivné, ale přitom fantazie,
tři měsíce v roce, z života je euforie,
nezáleží na tom, že je sychravo a chlad,
mám k tomu svůj postoj a mám svůj podzim rád.

Powder and dust

10. října 2008 v 17:36 | Tentokrá ne já:) Já pouze zaznamenala... |  Zaslechnuto, zahlédnuto, okouzleno...
Jak jsem tak zase jednou brouzdala po deviantart... Našla jsem tam nádhernej obrázek a k němu bylo od autora napsáno:
and one day, close or far,
we can't know
we'll be powder and dust.
just powder and dust.
the battle is the one that will make you immortal.



Neni to úžasný..?
Musela jsem se podělit...

Tóny ticha

7. října 2008 v 21:40 | Zase já... |  Mrkvový salát
To ticho, co zbylo z našich vět
a trochu víc místa získal svět...
Vím, mlčení je někdy víc.
Je ticho pravda, nebo nic..?
Jsou slova živá..?
Asi ne...
Do ticha výkřik ostře tne,
jak chladná čepel, smutek dne,
jak tóny cella do kvarteta
a nekonečná ticha věta...
Kam mizí poslední slova nedokončených vět..?
Kolika tóny zazní svět..?

Radši to ani nečtěte...

3. října 2008 v 20:51 | Něco zlýho ve mně... |  Články, který nejdou zařadit, by se měly zakázat!!!!
Člověče, ty už mě vážně štveš...
nejdřív mi srdce rozkopeš
a pak z něj víno ždímat chceš...
A omluvit se..? Ale kdež...
(Stejně to nikdy nepřečteš...
a jestli jo..?
Nevíš, co chceš...)
Trochu se to vymyká, tomu, co vždycky píšu... neni nic hezkýho na tom, to sem psát, ale já chci. Možná, že to ještě smažu...