Listopad 2008

Tichá noc

24. listopadu 2008 v 22:02 | já |  Mrkvový salát
Všude jen mělká tma a to tichý "něco se stalo" prostoupilo každej kout minulýho města.
"Něco se děje, pane Capulete," prohlásí s povzdechem Richard a zažene mrtvou vzpomínku, na malou, malinkou holčičku, co měla velké oči a jednou se ztratila.
Vzduch mění zlomyslně mrazivým sítem dech na obláčky, dýcháš, podívej.
"Hvězdy už nejsou, co bývaly..." přitaká Capulet a dodá: "Daleko víc pláčou."
"Možná," napadne Richarda, "možná, že přece jenom ještě umím čarovat..."
"Svět se změnil, příteli, lidé nevěří na zázraky, o to méně na to, že růže umí mluvit."
"Asi ano, William to věděl..." zavzpomínal Richard a odplul blýskavou tmou ke staronové synagoze.
Neplač... neplakej... zpívá Vltava, ale nikdo ji neposlouchá... neplač, neplakej... pojď tančit... ve vlnách jsou pírka labutí... zpívá řek naposledy.

Nic není nemožné.

22. listopadu 2008 v 22:24 | já, dnes už podruhé |  Skryté pohledy mého nepříčetného já...
Změnila jsem motto. Není to proto, že bych tomu starému přestala věřit.
Pochybujte si, chcete-li, o osobě, která vás miluje, nikdy však nepochybujte o lásce samotné. A. de Musset
Ta věta byla (a myslím, že ještě je) napsaná křídou na stěně jednoho domu, kousek od Rudolfina. Vydržela tu dlouho a velmi těžce se s ní loučm, ale... myslim, že poslední dobou my hlavou zní spíš to nový.
Nic není nemožné.
Tomu věřim. Protože jsem nevyléčitelný nadějista. I když ta věta zní tak prostě, že bych ji dokonce mohla vymyslet sama, i tentokrá vás zklamu. Poprvé jsem se s ní totiž setkala v knize Kameny osudu od Flavie Bujorové. Jo, zní obyčejně, ale i ve třech slovech se může skrývat obrovský význam... Nic není nemožné, přátelé, to si pamatujte. Může vám to zachránit život, nebo dokonce i sny...

Sníh

22. listopadu 2008 v 22:06 | asi já, nebo možná ten za mnou |  Skryté pohledy mého nepříčetného já...
Venku je nádherně a sněží...
A asi docela hustě, protože z okna nebyl pořádně vidět ani ten obchoďák za kohinorkou.
A v tý neurčitý kropenatý mlze se vznáší rozmazaný oranžový světla, jak světlušky, co dohasínaj za poslední Svatojánský noci, ještě aby posvítily, ještě aby někoho navedly do skrytejch blat v hluboké mlze...
Tak bezcitně nevinný světla...

Apokalypsa...

20. listopadu 2008 v 17:28 | Floydová |  Mrkvový salát
I přes to šero viděla
jsem nebe černé jako troud,
co zabije i anděla,
co dalo říším zaniknout

A přezoufale, proboha,
jsem do vichřice zakřičela,
když nelítostná obloha
se jako propast otevřela

A spatřila jsem, přísahám,
ty jezdce plné nenávisti,
jak z nebes sestupují k nám
s girlandou podzimního listí...

(Nemyslete si, že nemám ráda vichřice, ba naopak, já je přímo miluju, ale chvilku to vypadalo tak... děsivě... že... viz. nahoře) (a taky si nemyslete, že bych jenom tak řvala na ulici, já se bojím tiše:))

Až to zabolí...

13. listopadu 2008 v 21:39 | psychopat |  Mrkvový salát
Brý večer, tento prapodivně psychopatický a lehce deprimující řádek jsem napsala docela dávno... tedy už to bude nějaké to úterý... nebrte to vážně. Je to výplod choré mysli.
Jo, opakujou se mi tam slova, jo, někde to zní divně, ale koho to zajímá, žhe...?:)

Tnu do tmy černýho sametu,
tak něžně,
až to zabolí,
ráno trhá stíny na záplaty
světlem tak palčivě,
až to zabolí,
na stěnách kaluž rudého světla,
jak krev
až to zabolí
stéká po tmě a rudě si žhne na cestu
mrtvolně bledá ruka
bezvládného paprsku,
prvního bílého,
posledního v krvi noci,
vždyť červánky jsou podpis vraha při měsíčku,
narodí se bdění
a zahlédne svět
tak zběsile,
až to zabolí...