Listopad 2010

Výňatek z deníku kapitána Plateaua (vážně netuším, co jsem tím chtěla říct, je to konina, přičtěte to únavě) (mám to vůbec zveřejňovat..? bhe)

17. listopadu 2010 v 22:02 | Floyd |  Mrkvový salát
Vyjeli jsme tam výtahem, ale Ostrov zrcadel nikde. Ani jedno mizerný zrcadlo, to vám povídám, že v tu chvíli bych ho nejradši zaškrtil. Rozhlíd sem se kolem, jestli by z toho nekáplo alespoň něco, ale všude se válely jenom zlámaný vesla a zbytky dřevěnejch člunů - na jednom z nich byla tmavá skvrna, nepátral sem, od čeho.
Naklonil sem se nad šachtu a zavolal:
Zase si nás převez, ty vandráku, ale počkej příště!

Eťšířp jekčop ela, ukárdnav yt, zeveřp sán esaz! zněla odpověď.

Zavrtěl sem hlavou a kopnul do starýho džbánu. Otočil sem se na jednoho z chlapů, co stál vedle mě - o krok sem couvnul.

To... to jsem.. ty jsi... já?

Muj druhej obličej se zkřivil do úsměvu, kterýho by nebyla schopná ani moje prababička, a že ta něco dovedla s obličejem!

Áj... isj yt... mesj ot... ot?

Padnul sem na starej sud za sebou a zůstal sedět - ten druhej udělal to samý.

Tak Ostrov zrcadel... cha... ten prevít...

Postavil sem se tak, že stál mezi mnou a šachtou. Začal sem couvat.
Tvářil se vyděšeně, ale já se smál; když se kymácel na kraji šachty, už sem se málem smíchy válel, když padal, padal sem taky, když dopad, zemřel sem.
Pak sem vstal, otřásl se a přivolal výtah.

Chlapi, poďte. Vypadnem z tohohle prokletýho místa, dokud je čas.

Ve výtahu sem pak ještě přemejšlel, jestli ten druhej chlap vážně leží na dně šachty, ale nejspíš ne, protože já taky nejsem mrtvej.