Leden 2011

Je to fikce. Fakt.

25. ledna 2011 v 21:33 | Korková podlaha |  Mrkvový salát
Nad námi se vznáší Cosi. Jsme si toho všichni vědomi, tady v čekárně, kde čekáme. V čekárnách se většinou čeká. Někdy se ale čeká i bez čekáren. Někdy se čeká už napořád.
Napořád je dost dlouhá doba a tak doufám, že to není můj případ, musím totiž stihnout vlak. Ten nečeká, že jo. Zato má ale docela dost vagónů - poslyšte, já si vážně nemyslim, že je to dobrej nápad, čekat zrovna tady. Poslyšte -
- slyšíte mě?
Někdy o tom dost pochybuju.
Kdyby alespoň ta ženská tak moc nebrečela. Doprčic. Je mi povědomá... myslim, že je to moje příbuzná, asi jo, jo, je to tak. Jméno nevim. Ale co, ani mě nepozdravila.
Když jsem byla malá, hrozně jsem chtěla houpacího koně. Muj doktor ho měl v čekárně. Dívala jsem se, jak na něj skáčou ostatní děti a měla jsem chuť je shodit. To bylo poprvý, co jsem vážně byla zlá. Dneska se tomu směju, ale k smíchu to neni.
Zatraceně, už ale vážně čekám dlouho. Nebaví mě to... muj doktor měl v čekárně houpacího koně a časopisy. A kdovíproč taky španělsko-český slovník.
Cosi se na chvíli zastavilo, rozhlédlo na obě strany, cvaklo a plulo vzduchem dál. Zneklidňuje mě.
Mám chuť na džus. Fakt hroznou. Pomerančovej...
V puse mám akorát sucho. Sucho, sucho, hrozný sucho...
Kdyby doháje tolik nebrečela!!!
Jak ji mám v tom prachu poznat?
Mlč. Mlč už!
Muj doktor byl moc divnej chlap. Nikdy jsem se necejtila dobře, když mě prohlížel... ne, jako nebyl to nějakej maniak, přes děti už vůbec ne, jestli víte, co myslim - teda právěže nemyslim. Jenom to nebyl dobrej člověk, to je všechno.
Pak ho za něco zavřeli, ale nevim za co, byla jsem malá.
Měl na stěnách takový ty obrázky s plážema a loďkama, na jedný z nich byl dokonce takovej kýčovitej maják z červenejch cihel. Ale mně se to líbilo.
Koukala jsem na ty obrázky a předstírala, že mi to nevadí. Že jsou ty ostatní děti hloupý, když se houpou na tom koni.
Už nebrečí. Je mi zima. Alespoň to trochu pomáhá necejtit tu žízeň...
Usnula? Doufám.
Muj doktor už je dávno mrtvej a je pravda, že já v jistym smyslu taky. Každopádně - svym způsobem si v sobě neseme ty dětský ordinace až do smrti - ať přijde kdykoliv.
(Vim, že měl bílou hřívu, ale když se pokusim si ho vybavit, je zářivě červená, jako vlčí máky, co mi kluci nosili, když nám všem bylo pět.)
Já prostě... neumim říct, jak moc mě mrzí, že se ostatní houpou na koni, dodneška jsem zlá a chci, aby spadli.
Dodneška nemám ráda doktory...
Proboha... proč nebrečí?
Vlastně by mě moc zajímalo, jestli ten vlak stihnu. Vlastně... čekat tady a na něco takovýho, to je... šílenství. Ale co sakra v dnešní době neni šílený?
Přichází -
- ta ženská... usnula.
Heleďte, du já. Nenechám se zase předběhnout, víte?

Když se mi pak jednou povedlo na toho koně dostat, houpala jsem se a dívala na ty obličeje ostatních dětí, obrázky na stěnách a koutkem oka ke mně vysílaly zášť, zklamání - bylo mi z toho zle.

Vstupte, prosím.